V Bradavicích pošesté - Obrana proti černé magii

XXII. Obrana proti černé magii

„Harry, tohle nemá cenu. Prohledali jsme všechny možné knihy a pátrali jsme i v oddělení s omezeným přístupem, ale o Lektvaru života jsme nenašli jedinou zmínku. Už takhle pátráme měsíc, to nikam nevede!“
„Hermiono,“ rozčiloval se Harry, „víš přece sama, co by ten Lektvar života znamenal. Sirius by se vrátil. Já ho prostě musím najít.“
„Ano, Harry, já vím,“ usmála se, „ale nenašli jsme o tom pitomém lektvaru nikde nic. Je jasné, že hledáme na špatném místě. Co kdyby ses na to zeptal Brumbála?“
„A Brumbál mu na to určitě ochotně odpoví a řekne mu přesně, kde ten lektvar hledat, že Hermiono,“ utrhl se Ron. „Máš ještě nějakou výtečnou radu?“
„Jo, třeba abys zavřel pusu,“ vyštěkla vztekle.
„Báječná rada!“ zašklebil se zrzek.
„Nechte toho, vy dva.“
„Měli bysme už jít na obranu, Harry!“ zdůraznila Hermiona jeho jméno, aby bylo zřejmé, že mluví jen k němu.
„Jo, jasně. Jdeš, Rone?“
„Jistě, Harry!“
Cestou prošli přes ledové nádvoří, kde Hermiona nechala, v celkem slušné vrstvě sněhu, kostirost pro Snapea.
„Proč si nechala ten kostirost ve sněhu?“ zajímal se Harry.
„Kvůli trvanlivosti.“
„Trvanlivosti?“ neudržel se Ron.
„Ano, Ronalde! Aby kostirost dosáhl větší kvality, musí zůstat den v něčem studeném, tak jsem ho dala do sněhu. Chápu ale, že pro tebe je to k pochopení moc složité, tak tu tvoji tupou hlavu nebudu zbytečně zatěžovat.“
„Hm, tady je vidět, že jsem nikdy nestrávil celý den ve sněhu, protože můj zájem o tebe rozhodně nebyl trvanlivý,“ ušklíbl se Ron. „A ty sis tam taky moc dlouho nepobyla, protože se mi nezdá, že bys dosáhla větší kvality!“
„Jsi sprostý, Rone!“
„Těšilo mě.“
„Bože můj, nemůžete být chvíli zticha? Kdo to má pořád poslouchat?“ okřikl je Harry, který už měl toho jejich hádání plné zuby.
„Ahoj brácho, čau Hermi.“
„Ahoj, Ginny,“ odpověděli unisono a zároveň se sjeli opovrženíhodným pohledem.
„Miláčku, mám na tebe prosbu.“
„Co jiného,“ usmál se Harry. Když se na něj Ginny sladce usmála, byl by jí v tu chvíli snesl modré z nebe. „Už jsem ti řekl, jak jsi krásná?“
„Harry, pojď. Přijdeme pozdě,“ zopakovala Hermiona nervózně.
„Tak běžte napřed!“
Ron s Hermionou se na sebe ošklivě zašklebili, pak se ale odebrali do učebny obrany.
„Tak, miláčku, co se děje?“ zeptal se Harry.
„No, jen jsem se chtěla zeptat, jestli…“ Než však dopověděla co chtěla, zatočila se jí hlava a Harry jí stihl jen tak tak chytit, aby sebou neplácla na zem.

***

„Jen omdlela,“ sdělovala mu madame Pomfreyová. „Měl byste jí říct, ať se tolik nepřepíná. Chápu sice, že učení a famfrpál jsou důležité věci, ale zdraví je přednější a slečna Weasleyová je tu už po několikáté!“
„Cože? Nic mi neřekla,“ podivil se Harry.
„Ano, prosila mě, abych vám nic neříkala, že vám nechce přidělávat starosti. Mně jde však o její zdraví. Dohlédněte na ni, Pottere.“
„Jistě, madame. Kdy ji pustíte?“
„Za pár hodin. A teď už běžte, potřebuje klid.“
Harry se, pohroužený do svých vlastních myšlenek, odebral na obranu proti černé magii a jelikož se dlouho zdržel na ošetřovně, přišel do třídy až po začátku hodiny.
Když vstoupil do učebny, profesorka Goetbertová nezvedla ani hlavu, ale zato ho vyzvala, aby se posadil, ještě předtím, než se Harry stačil omluvit.
„Co je?“ sykla na něj Hermiona.
„Ginny omdlela,“ vysvětloval Harry, „nesl jsem ji na ošetřovnu.“
„Omdlela?“ podivila se.
Než stačil Harry odpovědět, třídou se znovu rozlehl hlas profesorky Goetbertové: „Jak už jsem říkala, dnes opustíme teoretické hodiny a až do zkoušek OVCE se budeme věnovat té praktické stránce, protože tu budete potřebovat spíše, než teorii.“ Dlouze se rozhlédla po třídě a na okamžik utkvěla pohledem na Harrym. „Vyberu dva z vás, kteří jsou na Obranu proti Černé magii jednoznačně nadaní a ti se pak spolu utkají. Půjde ovšem jen o obranu, to mám totiž také v popisu práce, takže jestli se pokusíte navzájem uřknout, tak si mě nepřejte.“
„Držím ti palce, Harry,“ popřál mu Ron.
„Co? Proč myslíš, že já…“
„Pane Pottere, můžete prosím předstoupit?“ vyzvala ho profesorka. Ron se usmál způsobem, který jasně dával najevo – „Já jsem ti to říkal.“
Harry se zvedl z lavice a až příliš neochotně si uvědomoval, že na něm visí pohledy všech studentů ve třídě.
„Pane Malfoyi, prosím.“ Draco se se spokojeným úšklebkem postavil proti Harrymu a nenápadně nadzvedl obočí.
„Tak pánové, zaujměte pozice. Pan Potter začne, zajímá mě pouze obrana, pane Malfoyi. Začněte prosím zlehka. Tak do toho.“
Harry se postavil naproti Malfoyovi a s hůlkou pevně sevřenou pátral v mysli po zaklínadle, kterým by mohl blonďáka uřknout. Nakonec se rozhodl pro zcela primitivní kouzlo. „Expelliarmus!“
Draco lehce mávl hůlkou a kouzlo zmizelo. Pohrdavě si odfrkl. „Nic lepšího neumíš, Pottere?“ ušklíbl se. „Ale je-li to pro tebe míň obtížně, tak tedy zlehka. Impedimenta!“
„Protego!“
„Výborně, pánové. To bylo lehké, že? Tak pokračujeme, snažte se svého soupeře dostat!“
„Když dostat, tak dostat,“ pomyslel si Harry a rozhodl se vyslat hned dvě kouzla po sobě. „Expelliarmus! Suentreta!“
Druhé kouzlo neminulo svůj cíl. Malfoy sice první zaklínadlo bez problému odrazil, druhé však nečekal a to mu narazilo přímo do středu čela. V tu chvíli mu začaly růst vlasy jako o závod. Malfoy vztekle zavrčel a šlehl po Harrym nasupeným pohledem. Potter byl připravený na cokoliv, jen ne na to, co se stalo. Malfoy očaroval jeden stojan na svíci a ten teď začal na Harryho dorážet. Prováděl plánované útoky, snažil se mlátit Harryho do hlavy a do zad a podrážel mu nohy. Ke všemu se ještě všude po zemi válely Malfoyovy dlouhé vlasy, které neustále rostly.
„Astanela!“ Malfoy proti němu poslal další zaklínadlo, které narazilo Harrymu přímo do prsou. Býval by se bránil, kdyby se mu svícen zrovna nepokoušel ukousnout ucho. A tak než stačil Harry cokoliv udělat, měl rázem tři hlavy, šest rukou a šest nohou.
„Falanegra!“ vřískl naprdnutě a docílil tím toho, že Malfoyovi, který se v tu chvíli svíjel smíchy, narostl špičatý nos, dlouhý nejméně pět metrů a stále se prodlužoval.
Malfoy se svými extra dlouhými vlasy a špičatým nosem, který se právě snažil vypíchnout Ronovi oko, vypadal dosti bizardně a s Harrym a jeho třemi hlavami, tvořili párek k pohledání.
„Tak dost! Blbosti, to by vám šlo!“ okřikla je profesorka a jedním mávnutím hůlky zastavila růst Malfoyových vlasů a nosu. „Myslela jsem, že máte rozum!“
Všichni studenti v lavicích hýkali smíchy. Ron se svíjel na lavici, i když si musel dávat velký pozor, protože Malfoyův nos ho pořád šťouchal do obličeje.
„Na co šilháte, pane Pottere?“
„Omlouvám se, paní profesorko, ale vidím vás jaksi třikrát a nemůžu si vybrat.“ Harry pohlédl na svoje nohy a hrůzou otevřel své pusy. „Mám osmnáct nohou?“
„Ne, Pottere, máte jich jen šest, potíž je v tom, že vidíte třikrát. Koukejte se prostě doprostřed a bude to. Mohla bych vám pomoci, ale…“ na okamžik se odmlčela a pak se usmála, „řekla bych, že si tím nejlépe odpykáte svůj trest. Dojděte si oba na ošetřovnu.“
Malfoy mezitím za všeobecného povyku motal svoje vlasy do náruče, jako nějaké lano. „Stojíš mi na vlasech, Pottere!“ utrhl se.
Harry opatrně nadzvedl dvě ze svých nohou a nemile se ušklíbl. Malfoy nakvašeně domotal svoje vlasy a odebral se ke dveřím. Dával si při tom velký pozor, aby nasměroval svůj nos přímo k východu.
Harry si jen povzdechl a odebral se za ním, při prvním kroku sebou však plácnul na zem. Zapomněl totiž, že má šest nohou a že chůze teď bude asi jiná. Nohy mu trčely z boků všude kolem jako sukně a tak jediný možný způsob pohybu byl našlapovat na každou nohu zvlášť, což ho nutilo otáčet se kolem dokola a což také přispělo ke všeobecnému veselí.
Po chvíli se Harry naučil chůzi zcela ovládat, takže se teď pohyboval docela rychle, točil se kolem svém osy jako káča a rukama máchal nebezpečně okolo sebe.
Za krátkou dobu dohonil všechny tři Malfoye.
„Máš velice zajímavý styl chůze, Pottere!“ ušklíbl se blonďák a napíchl svým nosem nějakou prvňačku z Mrzimoru, která vyděšeně zaječela a utekla.
Harry, který viděl Malfoye vždy jen na zlomek vteřiny, jak se otáčel, na to nic neřekl.
Mlčky dorazili na ošetřovnu a Harry tam uviděl ležet na posteli tři Ginny. Všechny na něj vyjeveně pohlédly a když o chvíli později zahlédly i Malfoye, vyprskly ve velice dlouhý záchvat smíchu.
„No, ohromně vtipné!“ odsekl Harry.
„Co to tady je za kravál… ach můj bože, Pottere?“ vyjekla madame Pomfreyová a snažila se uhnou před Malfoyovým nosem. „Co jste to zase prováděl?“
Malfoy nakvašeně spustil svoje vlasy dolů a sedl si na postel, při čemž se bouchl do nosu o další lůžko. „Furt nos, pořád nos. Všude nos!“
***

„Teda, musím ti říct, že nejhorší na tom dnešním dni bylo, že jsem tě viděl třikrát. Jednou mi totiž úplně stačíš!“ usmál se Harry, když seděli večer ve společenské místnosti u krbu a probírali vše možné i nemožné.
„Tsss… to je od tebe pěkně ošklivé, abys věděl!“ řekla Ginny rádoby naštvaně.
„A cos mi to vlastně chtěla?“
„Ale, jen jsem se chtěla zeptat, jestli se mnou půjdeš v pátek do Prasinek. Ráda bych si s tebou užila jeden z mála volných dnů. Řekla jsem si, že se nebudu tolik přepínat a tak vynechám den učení, co ty na to?“
„Že tě miluju!“ řekl a dlouze ji políbil.